Když jsme se vraceli zpátky na Zéland říkám Adamovi “no tak teď budem žít minimálně půl roku v autě, těšíš se?” a sama jsem se při té představě trochu děsila, v tak malém prostoru, kde si nemůžeme pořádně sednout aniž bychom hlavou netlačili do stropu, natož tak abychom si hráli na nějaký osobní prostor. Pravdou ale je, že si člověk uvědomí (nebo aspoň teda já), že k životu stačí vážně jen málo a že se zbytečně obklopujeme věcmi, které ani nepotřebujeme. A za ty večery a rána strávena pokaždé na jiném místě, za ty hory, západy a východy slunce nad oceánem, to ale fucked stojí za to!
Hodnotenia
